🌹Dimenze: Víla z Vyšehradu
Autor: Petr Matějček
Datum: 8. března 2024
První kapitola téměř pohádkově-magického příběhu o lásce, pouze pro dospělé, který je úvodem k celé knize:👇
AUDIO VERZE celého úvodního příběhu
KOMPLETNÍ SOUNDTRACK k celému příběhu
🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹
Víla z Vyšehradu 1: Výzva
(AUDIO VERZE této kapitoly) (SOUNDTRACK k této kapitole)
Říká se tomu challenge. Česky to můžeme přeložit třeba jako výzva. Jde o proces, kdy se pokusíme něco překonat. Vystoupit z vlastní komfortní zóny. V dnešních dnech žije totiž společnost, ve které si každý svým způsobem vytvořil osobní komfortní zónu, obklopil se kruhem přátel, rodinou a prací a jen málokdo je ochoten, či lépe řečeno schopen udělat, čas od času, naprosto šílený a bláznivý, a já ta slova zdůrazním - šílený a bláznivý, krok, zcela jinam. Prostě se hecnout k něčemu, co nám přinese nepohodlí, nutnost se překonat, možná i trochu rizika, nebezpečí.
A protože můj život stagnoval, rozhodl jsem se podstoupit takovou výzvu. Vybral jsem si, z nepřeberných možností, které fantazie nabízí toto:
Miluji Vyšehrad, protože je pravým, mystickým místem všech Čechů. Jeho energie a atmosféra je zcela jedinečná. Je úžasné, když si představíte, že v těch místech kde se můžete procházet vy, se před staletími opravdu procházeli naši králové a královny. Už jen tento pocit dává všemu nádech mystiky. Stanovil jsem si, že strávím noc na Vyšehradě. Od večera až do rozbřesku. Dalo by se říci, tak nějak od soumraku do úsvitu. V létě by to bylo třeba fajn, ale já se tak rozhodl strávit zimní noc.
Bylo 22. prosince roku 2023. Vánoce a vánoční čas už byl všude znát. Praha bylo nazdobená tisíci světýlek, která slavnostně oznamovala, že za chvíli již bude štědrý den, já se navečeřel v restauraci v Nuslích a vyrazil nahoru na Vyšehrad. Tma už začala padat a mne čekala mrazivá noc na Všehradě, ve které jsem chtěl zkoumat své pocity, promýšlet vlastní život a překonat sám sebe. Až po rozbřesku, s prvním světlem jsem hodlal jít směrem na raní metro a jet domů. Nevěděl jsem co mne čeká, nevěděl jsem zda-li to vydržím a právě tomu se říká challenge.
Dostal jsem se na Vyšehrad spodní branou, od Vltavy, prošel ho a posadil se u Rotundy. Tam jsem strávil asi hodinu, popocházením sem a tam a sledoval občasné hloučky lidí, kteří procházeli Vyšehradem. Jak šel čas, postupně hloučků ubývalo. Lidé spěchali domů.
Prošel jsem si Vyšehrad křížem-krážem, urovnával si myšlenky, a nějak před půlnocí jsem zakotvil před malým domeček, před kterým je malý parčík, asi tak dvě stě metrů od vstupnní brány. Od té vstupní brány, kterou se jde směrem k metru.
V parčíku jsem objevil sochu jelena. V legraci jsem se s ním seznámil, mluvil na něj, pokládal mu otázky a on mi "jako" odpovídal. Korzoval jsem sem a tam, aby mne nebyla zima, ale pomalu na mne začala padat únava.
Vyšehrad už byl tichý a liduprázdný.
Mohlo bý tak kolem půlnoci a tak jsem, před malým domečkem, očistil od sněhu kamenný patník, a posadil se na něj. Jen tak jsem bloumal v myšlenkách, vychutnával atmosféru a ticho noci, když tu se od vstupní Vyšehradské brány ke mně potácel nějaký velký a silný, holohlavý chlápek. A hned mířil ke mně. A pěkně agresivně. Nebylo pochyb, že jde po mně a nebylo pochyb, že je značně pod parou. Měl jí jak z praku.
Došel ke mně a opilecky se přede mou rozkročil: "Co tu chceš, šmíráku."
"Co je vám do toho," řekl jsem slušně.
"Sedíš tu před domem Landy!" vysvětlil mi.
Přišlo mi, že je totálně na kaši. Opravdu pod parou. Nechtěl jsem ho provokovat a tak jsem klidně řekl: "Tady bydlí Landa?" ukázal jsem na domeček za sebou: "Asi těžko," zapochyboval jsem a pak dodal: "Ale, i kdyby tak je mi to jedno. Vyšehrad je místo všech Čechů a každej tu má právo sednout si, odpočinout a třeba urovnat si myšlenky. A to je přesně to, co právě dělám!"
Opilec moji odpověď nepobral, místo toho se přiblížil na nebezpečnou vzdálenost. Byl to asi nějaký Landův fanoušek a hledal konflikt: "Vypadni nebo ti dám hlavičku!" A po těchto výhružných slovech zkrátil vzdálenost mezi našima očima asi na deset centimetrů. To už bylo vážné. V těchto situacích si musíte držet distanc. Pro útočníka je velmi lehké vás z takové vzdálenosti zasáhnout. Nemáte šanci. Agresor to dobře ví a sází na to. A tak jsem udělal jedinou rozumnou věc. Třemi rychlími kroky jsou podstoupil doprava, získal tak zase bezpečný prostor a řekl: "Kilák od nás je fízlárna," a ukázal jsem směrem za Vyšehradskou bránu, kde se opravdu nachází, asi po pěti stech metrech policejní stanice: "Já je klidně zavolám..."
To agresora trochu rozhodilo. Něco zamumlal a odpotácel se na druhý chodník. Tam za mnou poslal ještě nějakou výhružku a pak odkráčel pryč. Oddechl jsem si. Docela vypjatá situace.
Nebyla ani jedna v noci a první zajímavou zkušenost jsem měl za sebou. Trochu to ve mně rozproudilo adrenalin, ale nijak to nenarušilo můj plán dokončit stanovenou challenge.
Přesunul jsem se, z ulice, zase na lavičky malého parčíku, zachumlal se do kabátu, protože zima začínala být opravdu pekelná a čekal na svítání.
Teploměr na mobilu mi ukázal šest stupňů pod nulou. Byla krásná, tichá, mrazivá noc.
Čas od času po ulici přede mnou prošel hlouček lidí. Někdy dvojice, někdy jich bylo pět nebo i víc. Většinou prošli mlčky, jiní byli rozjaření alkoholem a klábosili mezi soubou, pošťuchovali se nebo se opilecky motali podpírajíc jeden druhého, ale nikdo se nezastavoval.
Všichni prošli ulicí a směřovali k bráně, která se pro ně tak stala propustkou z magie, kterou Vyšehrad oplývá. Pohltila je noční Praha a já vždy opět osaměl.
A náhle se to stalo. Možná jsem lehce usnul nebo se ztratil ve svých myšlenkách, možná už mne přemohl mráz a já se propadl do bezvědomí, těžko řici, ale najednou nade mnou stála překrásná dívka v ruce držela nápoj, ze kterého se magicky kouřilo a řekla: "Tady ti něco nesu, ať tu nezmrzneš..."
Intuitivně jsem sáhl po nápoji. Hezky mne zahřál v rukou. Přivoněl jsem k němu: "To je svařák..." řekl jsem.
Neřekla na to nic, jen mne pozorovala a v očích jí zářila světélka lásky a mládí.
Napil jsem se a po těle se mi rozlil báječný pocit z kořeněného, teplého vína. A náhle mi to přišlo celé krásně magické. I ten nápoj se mi zdál magický. A všechno tohle podpořila ještě její odpověď, protože jsem se zeptal kdo je, a ona řekla: "Třeba víla z Vyšehradu, co nechce abys tu zmrznul." Usmála se na mně a přisedla vedle mne na lavičku.
Možná to způsobilo to víno, možná jen moje radost z přítomnosti nějaké bytosti, nevím, ale jako bych se propadl snad do jiné dimenze. Já opravdu začal věřit, že je bájnou bytostí z Vyšehradu, která mne přišla zachránit. Šla z ní láska a dobro.
Začali jsme si povídat. Tak trochu obecně, tajemně. Uhýbala z odpovědí a táhla mne na magické vlně souznění kamsi, kam jsem nevěděl jestli chci jít, ale síla jejích očí mi vlastně nedávala volbu. Přišlo mi, že mne tím vínem očarovala. Nedala mi jen svářák. Dala mi magický nápoj lásky, který způsobil, že jsem se do ní zamiloval. Věříte na lásku na první pohled? I takové věci se přece dějí...
Náš tajemný noční rozhovor probíhal v magickém opojení, až do doby než jsem se zeptal:
"A jak se vlastně jmenuješ?"
Chvíli váhala a pak řekla: "Rozálie."
Ožil jsem: "To je skvělé jméno pro vílu, ale..."
"Ale, co?"
"Ale ty víla asi nebudeš. Mně totiž něco napadlo."
"A co tě napadlo?" řekla a její hlas se táhl jako medové kouzlo. Měla ho zvonivý a já se v něm začal ztrácet. Už jsem zase začal věřit, že je to víla, ale pak jsme pohlédl na kelímek od svařeného vína, který jsem třímal v ruce. Ještě byl lehce teplý a zahříval mne. Na kelímku byla napsáno něco Anglicky. Nějaká reklama, či co. Usmál jsem se. Víla z Vyšehradu, by mi přece nepřinesla svařák v kelímku s reklamou. A náhle mi to všechno došlo. Povzdechl jsem a řekl: "Jméno Rozálie není obvyklí. Znám jen jednu češku, která se jmenuje Rozálie."
Podívala se na mne překvapeně a zatajila dech. Bylo na ní přímo vidět jak je pro ní důležité, co právě řeknu. A já si dával na čas. Nechtěl jsem shodit to kouzlo, tu možnost, že by byla vílou. Vyšehradskou divou, která zachraňuje poutníky před umrznutím. Nakonec jsem, ale musel jít tvrdé pravdě vstříc: "Ty jis Rozálie Landová, viď? Landova dcera. A bydlíš tady v tom baráčku vedle, protože tam Landa vlastně bydlí. Ten týpek, co mi tu chtěl rozbít hlavu, to vlastně říkal. A o tobě jsem četl něco v Blesku. Jen jsem nevěděl jak vypadáš."
V jejích očích pohasly plamínky lásky. Zesmutněla: "Jo, je to tak..." špitla omluvně.
"Mám Landu rád, má dobrý písničky. Snaží se budit spící národ, abychom si uvědomili, že jsme Češi a Češky. Že ta naše hezká zem za to stojí, " řekl jsem tiše.
"Hmmmm," broukla, ale bylo vidět, že jí moje slova trochu potěšila.
Jenže na mne padl smutek.Takže žádná víla. Vyšehradský zázrak se nekonal.
"Táta, ale není doma. Jsou pryč. Všichni. Dnes jsem tam sama..." ukázala hlavou k malému domku.
"Nebojíš se tam?"
"Někdy jo, ale už jsem si zvykla. Narodila jsem se tu..." řekla s láskou.
"Tak kdo ty jsi, už víme, ale já jsem se nepředstavil, jsem Petr Matějček," a pak snad abych ukázal svoji důležitost a dorovnal se tak slavnému Landovi jsem dodal: "Spisovatel."
"Já vím,"špitla tajemně.
"Jak to? Ty mně znáš?"
"Četla jsem něco od tebe."
"A co?"
"Tu fantasy..."
"Artefakt moci?"
Přikývla.
"A líbila se ti?"
"Je to hezký příběh, ale ráda si přečtu tvůj nový, o lásce."
"Jaký?"
"Ten, který spolu píšeme právě teď..." řekla tajemně.
"Jak to myslíš?" zeptal jsem se překvapeně.
Místo odpovědi se však stalo něco jiného. Přišlo mi, že se země zachvěla, že se protrhla noční obloha a padá na nás, měl jsem pocit, že sedíme na portálu do jiné dimenze, který nás katapultoval mimo čas a prostor. Kamsi do jiné reality. Slova nám totiž došla. Už jich nebylo třeba. Chtěl jsem ji pohladil po krásné tváři, ale neodvážil jsem se.
A pak mi náhle dala ruku na koleno. Začínalo to být horké. Byl jsem vychován tak, že první gesto by měl udělat chlap. Už je asi jiná doba. Podíval jsem se na ní a ona se usmála. A v jejích očích se naplno rozzářila láska a touha, kterou tam měla od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil.
Ač jsem si myslel, že atmosféra víly, která mne zachrání před umrznutím padla, opak byl pravdou. Bariéra byla prolomena a já poznal jak magickou sílu noční Vyšehrad má. Jak mocným kouzlem dokáže zapůsobit na dva lidi, kteří se doposud osobně neznali. Jak dokáže přitáhnout dvě srdce k sobě. Sevřel jsem její malou dlaň. Neucukla.
Pohodila havou směrem k malému domku: "Pojďme dovnitř. Je tam větší teplo, než tady venku."
Přikývl jsem a pak už opravdu nebylo třeba dalších slov...
A tady můj příběh, pro vás milý čtenáři, končí. Je to hezký konec. Napsal jsem ho vlastně proto, abych vás inspiroval. Není od věci, pokud váš život stagnuje nebo pokud se cítíte příliš svázáni ve své komfortní zóně, udělat něco šíleného. Stanovit si challenge a zkusit jí absolvovat. Ano, má to svá rizika a úskalí. Vzpomenete si ještě na opilce, který mi hleděl z deseti centimetrů do očí a vyhrožoval, že mi dá hlavičku? Mohlo se tak stát a místo krásného závěru jsem mohl skončit na šití v nemocnici. Nestalo se tak. Ba naopak. Za svojí vytrvalost a odvahu jsem byl nakonec odměněn.
Zkuste si stanovit vlastní výzvy a až je překonáte, budete třeba také odměněni. Minimálně dobrým pocitem, že jste to zvládli.
Tento příběh se mi totiž opravdu stal. A pokud mi nevěříte, zeptejte se Rozálky Landové. Bydlí přece na Vyšehradě.
